Znáte tu beznaděj hledání, kdy nám někdo blízký udělá „nezvaný" pořádek v našich věcech? A pak marně hledáme křížový šroubovák nebo kus ošacení, protože skrze to uspořádání nelze nalézt právě tu věc, kterou zrovna potřebujeme?
Domnívám se, že vážnější případy nevyžádané pomoci při úklidu, by za to stálo důkladněji prozkoumat a vyvodit nějaké obecně platné závěry. Každý člověk totiž potřebuje velké pravdy anebo alespoň své malé jistoty. Byť by se jednalo o nepořádek na pracovním stole, nedbalou eleganci skříní mužské populace, které matky a manželky expresivně nazývají bordelem. Některé z nich jsou prozatím jen znepokojené naším ambivalentním kladným vztahem k chaosu, některé pouze vyhrožují a ty ostatní poklízejí bez konzultace s námi. A my pak hledáme.
Rovněž mne trápí, jak se chuť k poklízení u ženských rodů začíná vzmáhat i v politice; kdy politické strany a hlavně Evropská unie mají nutkavou potřebu státům a občanům uklízet jejich nepořádky.
Tedy abych byl spravedlivý. V majoritním počtu případů je EU resp. Evropská komise zatím znepokojena. Někdy je znepokojena zpožděním u zavádění horké linky 116 a to až u 26 států. Naopak jindy pouze jedním, jediným schodkem rozpočtu. Evropská komise je prakticky znepokojena kdečím. Úbytkem, setrvalým stavem, růstem, prognózami nebo nezájmem. Dokonce je znepokojena i neznepokojením institucí které by měli být už ze své podstaty samy znepokojeny.
Kolikrát se budím ze sna, hrůzou zpocený, při představě permanentně znepokojené Komise. Se stresy není radno si zahrávat a ani Evropa by neměla zkoušet jako jedna duševně trýzněná a znepokojená manželka mého známého, který si programově nedělal pořádek ve svých vztazích s jiným pohlavím. Jeho drahá polovička byla velmi dlouho jen znepokojená a nakonec mu taky poklidila. Definitivně, přičemž vyměnila zámek od bytu.
Tak rád bych znepokojené Evropě poradil, jenže nevím jak. A sám začínám být taky znepokojený. Jako Čech žijící na Slovensku pociťuji znepokojení nad polovičatým znepokojením EK nad půdorysem vzájemných maďarsko-slovenských vztahů. Kde na celé ploše společného prostoru se neděje znepokojujícího takřka nic, a na hranicích se shlukují reminiscence na henleinovce. Které jsou samy o sobě dostatečnou záminkou k znepokojení kdekoho. Pakliže je kulturní a má paměť.
Ale možná „to chce klid". Nevíme totiž zda vůbec, a kdy a kam pověstný pohár přeteče. A kdy, kde, a kdo bude poklízet.
