Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak nekoupit telefon

23. 12. 2008 20:30:12
Mám rád malé obchody. Čím menší tím lépe. Mám rád, jak to v nich voní. Jak se v nich lze zapomenout na celé odpoledne. Když souběžně s diskuzí o voňavých knihách se spřízněnou duší neplyne čas a nestoupá krevní tlak. Bohužel se tyto obchody stěhují, jsou neadekvátně modernizovány a někde úplně vymírají.

Leč doba se mění, a ta změna samotná nesnese kolem sebe přílišnou nostalgii. Jakmile jen spatří v oku kohokoliv z nás, byť jen náznak smutku, ztropí ihned žárlivou scénu, která si nic nezadá s výstupem milující manželky a hned na vás křičí: „ Tolik nového jsem pro tebe připravila, kolosální hypemarkety vybudovala, kde by se ty tvé hloupé obchůdky ztratily jak nic."

Uznáváme, lidem se líbí i jiné nakupování, s novým parkovacím místem, kinem a sekaným masem zabaleným v nejmenované obchodní značce slavné nejméně na jedno otočení matičky země. A hned nás to pomyšlení naladí, až přestáváme být apatičtí a všímáme si zajímavostí mezi novotami. A že jich je!

Například již zmíněná uniformita. Ptáte se, co je to za nehezké slovo? Že ty dnešní megaobchody jsou docela roztomile stejné, a nevidíte žádné knoflíčky upjatosti, které by mohly dusit u krku ještě větší roztomilost mladých a nadějných prodejců. Prosím vás, mlčte už! Ani nevíte co chci říct. Vždyť já je taky chválím. Je to sice jiné, ale zvykl jsem si. A den ode dne nacházím čím dál tím větší odhodlání mít tenhle nový styl v oblibě. Každým novým pokusem si začínám více zvykat. Vím, že mne pokaždé mezi dlouhými regály dostihne, když ne ten Samý, tak ten Jakoby-mu-z-oka-vypadl. Nosí stejné šaty, způsoby a pokaždé mě vítá stejnou větou: „ Můžu vám nějak poradit?"

A to vám mohu prozradit, že není zrovna lehké - radit mi. Vždy jsem rád ty velké obchody jen tak procházel, abych věděl co je nového: v populární hudbě, v instantních polévkách, jaké nové čokolády dělají ti, a tamti s oříšky, a kolik stojí to, co před časem stálo víc, a jakpak se to má se zvonky na jízdní kola. Prostě mám tisíc důvodů se mezi zbožím jen tak procházet a přitom se neradit s prodavačem. Zvládnu to. Jenže oni si to nemyslí, a od určité doby mne pronásledují. Dřív mi to tolik nevadilo, ale zdá se, že prodavačů, kteří chtějí radit je čím dál tím víc. Asi kvůli mně absolvovali školení nebo se prostě rozhodli, že mé maličkosti musí dopomoct ke zboží za každou cenu.

Ti z vás, kteří mne znají, dosvědčí, jak málo se podobám člověku, který by chtěl denně koupit alespoň jednu automatickou pračku. Taky vám klidně poví, že docela vystačím s jedním fotoaparátem, dělaje maximálně tak dvě desítky fotografií za rok. A určitě nezapomněli, proč jsem se zařekl - poté co jsem koupil na následky nešťastné porady s prodavači tři televizory -, že do XYZ - elektro oddělení již nevstoupím. Je to škoda, protože budu muset celý rok být jako na trní, co je nového se žárovičkami a prodlužovacími kabely. Ale přece se nenechám zruinovat.

Jak říkám, trvalo mi to dlouho, ale pak jsem si přece jen začal zvykat. Povedlo se mi párkrát radit se i bez toho, abych musel utratit měsíční rodinný rozpočet za zboží, které vůbec nechci. Naučil jsem se i občas říkat NE a následně získal sebevědomí, bez kterého se prostě nakupovat nedá.

Také jsem zjistil, jak se dá styku s prodavači vyhnout, aniž by člověk musel zůstat doma. Stačí, když nebude zastavovat. Zkuste si to: jakmile jdete, byť velmi rozvážně, jste pro ně takřka neviditelní, ale opovažte se u nějakého zboží zastavit, hned se k vám vyrojí ze všech stran, s mobilními telefony nízko u pasu, a už se na vás domlouvají očima: „Řekneš, mu to raděj ty? Ne, je tvůj. Už nám neunikne. A máme ho! " Sehraní jak tým z filmu o 007.

Samozřejmě, že to celé je pro naše dobro. Jen si představte, kolik byste za takovou báječnou poradu zaplatili u svého psychologa. Nakonec jsem je i začal mít svým způsobem rád, a dostat přidáno, chodím mezi ně snad každou volnou chvíli.

Vlastně bych po těch starých obchodech ani nevzdychl. Nebýt náhody v minulém týdnu, kdy cosi osudového mé kroky zavedlo až do neprozkoumané části hypermarketu, kde stál on: voňavý krám - papírnictví, slibující architekturou i názvem přemnohé rozkoše. Nad úhledným výkladem plně nostalgického stylu kynul všem staromilcům nadějný nápis - Papírnictví a školní potřeby SEN. Srdce se mi rozeběhlo a po malé chvíli oznamoval někomu zvoneček příchod nového nakupujícího - mne. A to překvapení, když ten někdo byl, ne byli, dva prodavači nového stylu. Trochu jsem znejistěl, ale co, nákup školních pomůcek pro neteř, nemůže malilinkatá porada vůbec ohrozit.

Jak se mi teď hodí nově nabyté zkušenosti, pomyslel jsem si a sebevědomě prodavače oslovil jako první: „Dobrý den, potřeboval bych poradit."

„Ale to je fantastické, " odpověděl prodavač - koordinátor evidentně nadšen mou bezradností.

„Chci koupit pro neteř nějakou maličkost, redis... ."

„ ...a nevíte jakou značku." skočil mi ochotně do řeči. „ A uvažoval jste o barvě?"

„Abych se přiznal, tak na barvu jsem vůbec nepomyslel."

„A dobře děláte, hlavní je jak jí bude vypadat v ruce," pochválil mne, „ kolik má roků? Třináct? Tak to si s ním bude asi převážně hrát, ne?"

„Určitě je bude používat na psaní," ušklíbl jsem se.

„Promiňte pane, nechtěl jsem se vás ani vaší neteře nějak dotknout. Ale máme takovou zkušenost, že mnoho lidí, i starších, používá telefony převážně k hraní her. Obzvlášť když jsou tak báječné," dodal zasněně.

„To je moje chyba, neřekl jsem dost jasně, že nechci v papírnictví koupit telefon," pravil jsem smířlivě.

Prodavač - koordinátor i prodavač - konzultant na mne vytřeštili oči: „Vy nechcete telefon?"

Připadal jsem si trapně, a nastat tahle situace před měsícem, koupil bych si zelený, modrý i pruhovaný telefon s výklopným displejem a z papírnictví co nejrychleji prchl. Dnes jsem byl ale pevně rozhodnutý nepodlehnout.

„Vážený pane," usmál jsem se na koordinátora, maje věci opět pod kontrolou, „chtěl bych pro neteř redispero. Není to problém?"

„Samozřejmě že ne," zamumlal a obrátil se na kolegu konzultanta: „Máme nějaké redispero?"

„Co je to redispero?"

„Pane, jak to redispero vypadá?" Vrátila se mi otázka zpět.

„Mládenci, určitě je znáte ze školy: pero se zploštělou špičkou " ochotně jsem pomáhal osvětě obchodu.

„Ze školy? ...zavoláme na ústředí." vyhodnotil situaci prodavač - konzultant.

Haló, tady Sen. Máme dotaz. ...je na skladě redispero? ... je to údajně pero s plochou špičkou...že ne? hm...tak naschle."

„Je mi to líto pane, redispero nemáme, ale když nám tu necháte kontakt, pokusíme se vám nějaké sehnat," snažil se celou věc čestně ukončit konzultant.

„Nechte to být, třeba se už ve škole ani nepoužívá, " odpověděl jsem.

„A máte ještě nějaké přání?" Připomněl se mi téměř zapomenutý prodavač - koordinátor.

„ Vlastně ano, máte tabulku prvků?"

Koordinátor se obrátil opět na konzultanta: „Máme nějakou..."

„Chemickou tabulku prvků," upřesnil jsem, ač poměrně důrazně, tak stále v roli toho, kdo stále pevně třímá opratě svých emocí.

„Co je to ta tabulka prvků?"

„Pane, a jak vypadá?" vyrobili si opět svůj oblíbený bumerang.

„Vypadá jako tabulka prvků, naposled jsem ji ale viděl ve škole, takže se mohla dost změnit. Víte co? Zavolejte na ústředí a já půjdu. "

Začal jsem být pěkně otrávený.

„Dobře ...zavoláme na ústředí," svolil prodavač - konzultant.

Haló, tady Sen. ... ...? ... je to údajně chemická tabulka prvků...že ne? Jak to že ne? Strašné."

„Představte si pane, na ústředí nevědí co je to chemická tabulka prvků," nebyl dalek k pláči žalující prodavač-konzultant.

 

Bylo mi ho líto, až jsem z toho měl po celý zbytek dne po náladě. Nakonec jsem za to mohl tak trochu i já. Napadlo mne, že duch obchodu, obchodu Sen i toho už takřka neexistujícího, je vždy tvořen lidmi s jakoby spikleneckými sklony, takže pokud do něho někdo nezasvěcený omylem zabloudí, je ztracen. Takový nakupující nebo prodavač musí totiž tomu svému spiklenectví - oboru věnovat nemálo času, aby věděl kdy naznačit, kdy plamenně nad polorozbitou vinylovou deskou prodiskutovat celé věky a kdy mlčet ... a pak si třeba koupit telefon. Měl jsem ho asi vzít. Příště to udělám, nechám si poradit barvu i značku, a budeme všichni spokojeni. Jsme přece lidi.

Autor: Pavel Pantůček | úterý 23.12.2008 20:30 | karma článku: 21.92 | přečteno: 1910x

Další články blogera

Pavel Pantůček

Vašnosti, s prominutím, ta velkohubá slova si měli nechat na divadlo

Klubismus jako víra. Víra dokáže velké věci. Ač není racionální, udržuje užitečné hodnoty idealismu, bez kterých by nebyl pokrok. Martin Stropnický pravděpodobně věří taky. Přinejmenším v to, že může mluvit co chce a o čemkoli..

24.6.2016 v 15:05 | Karma článku: 13.30 | Přečteno: 407 |

Pavel Pantůček

„Paní Müllerová, tak naši hokejisté vypadli ve čtvrtfinále. S Amerikou.“

„A nebyla to, milostpane, ostuda?“ "Dá se říct, že skončili se ctí."... Jen o pár hodin později, na západním pobřeží území našeho "hokejového kata", zazáří mladá česká hvězda. Útočník vyznávající univerzalitu

20.5.2016 v 10:03 | Karma článku: 15.15 | Přečteno: 908 | Diskuse

Pavel Pantůček

Král nezemřel, ať žije Král! Ale ať probůh neškodí.

Na tiskové konferenci bylo možno spatřit veselé panoptikum. Předčasně, ještě před odchodem Pana trenéra, ještě před turnajem MS.

5.2.2016 v 9:10 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 591 | Diskuse

Pavel Pantůček

Zapomenutá látka z NDR je pro vrcholového sportovce hotový poklad

Naše maminky nic netušily o pravidlu - 3 cm od rozkroku - a kombinézy podobné kombinéze Severina Freunda nám "spíchly" na šicím stroji během noci. Z látky z NDR.

8.1.2016 v 9:52 | Karma článku: 10.51 | Přečteno: 686 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Dita Jarošová

Fenomenální Jarmila Novotná...

Její hlas mne provázel v dětství, ale mnoho věcí jsem o ní nevěděla, ovzduší doby mlžilo, obrušovalo památky stejně jako jména, podobně, jako tomu bylo již v dávném Egyptě. Byly to písně "Ach synku, synku" a "Teče voda teče"...

23.9.2017 v 0:03 | Karma článku: 11.00 | Přečteno: 187 | Diskuse

Dita Jarošová

Svědkem doby...

Být svědkem doby znamená být pozorovatelem, nebýt lhostejným vůči okolí, vyjadřovat se k problémům a všímat si spojitostí.

22.9.2017 v 20:56 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Martin Hatala

Nešla bys na pivo?

Už delší čas jsem ji sledoval. Jak se koupala, jak se opalovala, jak si mě vůbec nevšímala. Přesto jsem ve své pozorovatelské činnosti nepolevoval, nepřestával si přát, aby se aspoň jednou podívala mým směrem, jednou jedinkrát na

22.9.2017 v 12:43 | Karma článku: 19.81 | Přečteno: 760 | Diskuse

Lukáš Klouček

Vzpomínka na budoucnost

Sex? Ta pradávná zábava přihlouplých homo sapiens sapiens, při které se šíří celé spektrum bakterií, včetně těch přenášejících smrtelné nemoce? Kdepak. Klonování a digitální reprodukce se staly plnohodnotnou náhradou barbarské...

22.9.2017 v 11:24 | Karma článku: 6.55 | Přečteno: 182 | Diskuse

Daniel Tomáš

Jak jsme unesli nevěstu

Jistě se všichni shodneme, že vstup do svazku manželského je posvátným dnem v životě lidském. Je to první a asi i nejdůležitější krok na cestě k rozvodu. Krok, který ze dvou milujících bytostí vytvoří krvelačné bestie.

22.9.2017 v 9:23 | Karma článku: 14.39 | Přečteno: 407 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1114
Jsem čechoslovák zrozený na Moravě, nostalgií a vlastními hormony přesazený pod československé velehory - Tatry. Kroutím se ve větru, mrznu, vzdychám, občas je mě třeba naroubovat nebo alespoň zalít. A když není zbytí, musí mne převézt do botanické zahrady nacházející se ve městě, kde nebyl Jan Skácel příliš šťastný. A kde přesto napsal své nejkrásnější básně. Začínám si zvykat.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.