Ztroskotání v typicky detektivkových rekvizitách

Pravděpodobně to byl velmi tristní pohled. Nad dnešním ránem, prosyceným anglickým kriminálním koloritem, plným mlhy, tmavých uliček a v nich roušek číhajících nekalých živlů, musel jsem se plížit v přestrojení, abych odhalil smrtící zbraň, ruku i plán vraždy mé společenské prestiže.

Vzhledem k okolnostem, by ani nebyl důvod si připadat jakkoli nepatřičně. Nebýt žárlivosti. A nebýt touhy - vědět vše za každou cenu -, která mi stravovala srdce i čest.

Předmětem celého marlowovského snažení se mi stala triáda lidí, které jsem miloval, ctil či přinejmenším respektoval: manželka, moje šéfka a okresní soudkyně. Ne každého stejně a na stejném místě, to dá rozum. Vlastní ženu, respektoval jsem nejvíce za plnění domácích povinností, svoji šéfovou miloval nad ostatní za moje mimořádné finanční odměny a paní soudkyni ctil za její taktní mlčenlivost po našich žhavých schůzkách. Dokud byly samy sebou, žil jsem bezstarostný život. Až donedávna, než se jim ty role začaly plést.

Dnešní zbylé sebevědomí se mi v pohodě vlezlo do miniaturního boxu - skrýše, s malou, ale pro dané účely, dostačující škvírou k špehování. Takto ukrytý v jednom z mnoha tmavých zákoutí takřka mafiánského skladiště jsem přemýšlel o příčinách toho všeho. Kde udělaly ty tři potvory chybu. Protože kdo jiný? Žádný muž v naší rodině, a to nejméně po dvanáct generací, se prokazatelně nemýlil. Že bych byl první? Nesmysl, musím uvažovat racionálně.

Vše by bylo v pořádku, kdyby se to ďáblovo plémě nedalo dohromady. Byl jsem nepochopitelně nevšímavý, když mi žena dávala, v den takzvaných přesčasů, o krajíc na svačinu víc. Měl mi můj mozek, když ne srdce, bít na poplach, když mi vnucovala novou čistou košili, na takzvaná pracovní sezení se soudkyní. Nechápu, jak mně mohl uniknout pravý význam jejích gest a narážek, při všech těchto přípravách na moje mimomanželské aktivity. Vlastně jsem ani nezaregistroval, co bylo dřív, jestli se začaly napřed vzájemně pozdravovat nebo scházet. Ale i to by se dalo snést, nejsem přece paranoidní. Jako někdo - ženy.

Nedávno jsem se vrátil nečekaně domů, a zaslechl něco, co by i pravidelnému čtenáři špionážních románů nedalo spát. Z těch pár vět, či spíše pokynů bylo zřejmé, že povedený trojlístek zrovna končil probírání plánu jakéhosi nekalého činu. I když konkrétně proti komu nebo čemu za tu chvíli nepadlo. Co však zaznělo, bylo slovo převrat, dnešní datum a adresa v přístavní čtvrti, kde jsem dlel v přepravní bedně už dobrou půlhodinku, a tak trochu zkroucen do podoby herinka číslo 007.

Z rozjímání mne vyrušil příchod dvanácti osob. Ze způsobu jakým se uspořádala spiklenecká formace, bylo zřejmé, že ve skladišti nejsou poprvé. Začaly se potvrzovat mé neblahé předtuchy. Tahle schůze nebude asi odborová selanka švadlen u kávy, ale spiknutí jako Vídeň. Všiml jsem si, že mé milé bestie zaujímají v tom spolku důležité místo, když tu seance začala:
„Vážené dámy, situace je neúnosná," promluvila soudkyně sedící v čele, „už je déle nemůžeme účinně chránit, musíme jednat." O kom to proboha mluví?

„Musíme zveřejnit pravý stav věcí. V parlamentě disponujeme většinou, z tajných služeb i armády máme příslib nestrannosti, tisk a inteligence jsou na naší straně. Ví každý co má dělat?"
V místnosti zavládlo mlčení.

„Děvčata, odvahu," ozvala se znovu hlavní čarodějnice, „je to jejich jediná šance, a nakonec i naše. Jsou jako malé děti a my jim tu hračku musíme sebrat. Historie si to žádá a v neposlední řadě se věci daly nezadržitelně do pohybu."

Zřejmě se jedná o spiknutí proti bankéřům nebo ropným magnátům, přemítal jsem. Jen mne mátl fakt, že se jedná o čistě ženský podnik.

O slovo se přihlásila dáma v pánském klobouku, v které jsem s údivem poznal svoji nejbližší nadřízenou: „Máme nedostatek zdravotního personálu, takový nárůst projevů neuróz, jaký se dá po zveřejnění pravého stavu od nich očekávat, asi nezvládneme. Doporučuji některé potencionálně loajální jedince z jejich skupiny nenápadně do všeho zasvětit."

„Ale co bezpečnostní rizika?" podotkla soudkyně, „ale uznávám, že takovou věc asi risknout musíme, není horší pohromy než jejich hromadná hysterie," ušklíbla se hlavní ježibaba, čímž rozveselila všechny čarodějnice vespolek.

Začínal jsem být docela zmatený. Nic nedávalo smysl.
„Když se tu bavíme o rizicích," konečně promluvila moje žena a ostatní se zájmem ztichly, „ zdá se, že Jan něco tuší."
„Taky mám ten dojem," podotkla soudkyně.
„Zlatíčko, tak ho zapoj a budeme mít dalšího zdatného zdravotníka," ozvala se třetí do pekelného mariáše - šéfka."

Soudkyně, ač prokazatelně pobavena tímto špatným vtipem na moji adresu, si autoritativním gestem vyžádala pozornost ostatních: „Takže dámy, shrňme si to - zítra, ve středu třináctého zveřejníme statistické důkazy o rozhodujícím podílu žen na řízení státu a chodu společnosti, přepíšeme pokřivenou historii, zrušíme rovnoprávnost pohlaví; zda mužům ponecháme volební právo, možnost vojenské služby rozhodnou v následujícím období naše zákonodárné instituce."Po krátké řečnické pauze neformálně dodala: „Moje milé dámy, pokud jste ještě některé plny soucitné empatie s nimi, uvědomte si všechny bohulibé a praktické důsledky: bude jim zaručena větší bezpečnost, postupně přejdou na naše - ženské koníčky a práce, tudíž nebudou hazardovat se životem nějakými adrenalinovými sporty, na které stejně už nemají řádnou biologickou výbavu. Mám snad vyjmenovávat další plusy? Navíc, některá fakta, abychom předešly zbytečným sebevraždám, zveřejníme později. Například že Beatles byla, až na jednu výjimku, ženská hudební skupina a největší fyzik 20. století se jmenoval Alberta."

„Přesně tak vážené, od zítřka půjdou naši drahoušci při ztroskotání do záchranných člunů před námi společně s našimi dětmi, nebudou se nám plést v restauracích pod nohy s tím směšným zvykem pomáhání do kabátu. Nebudeme muset předstírat fobie z pavouků nebo myší. A domácí práce? Jako je pečení, luxování nebo žehlení? Už budou pouze mužskou doménou," zasnila se nestydatě moje žena.
Musím někoho uvědomit. Proboha, ale koho? Uvědomil jsem si, jak jim celé to spiknutí hrůzně dokonale do sebe zapadá. Jedinými muži ve funkci, když nepočítám nebožtíky a všechny svaté, které znám, jsou Frankie, správce minigolfového hřiště na Aljašce, a Elli, vedoucí mužské taneční skupiny tranvestitů, která se ztratila někde v Tasmánii. Sakra, i můj psycholog je ženská. Tak to je konec.

Ani nevím, kudy a za jak dlouho jsem se dostal domů. Ještě oblečený v kabátě jsem si mechanicky nalil pití a těžce se posadil v setmělém bytě do křesla poblíž baru. „I kdybych měl být jediný. I kdybych měl být posledním chlapem na celém světě," vracela se mi rozhodnost. „ Já to tak nenechám. JÁ, si doma pořádek udělat dokážu. To se budou milé revolucionářky ještě divit. A hlavně ta moje!"
A už docela klidnější jsem dopil svůj drink a pohledem zavadil o ženský časopis rozevřený na zemi přímo na stránkách o vyšívání, „docela pěkné motivy," pomyslel jsem si, „mám dojem, že jsem ty barevné nitě zahlédl dole v krámě u pana Smithe, a za slušnou cenu. A taky bych měl vyluxovat, dřív než se vrátí ta moje. Tak jo."