Tři mudrcové

25. 12. 2008 15:33:12
Možná si pamatujete na tři krále z těch nejstarších příběhů světa. Taky není vyloučeno vaše nabytí povědomosti o nich z básně Jana Nerudy. Kdoví, možná jste na velmi rozšířenou zmínku o mudrcích nenarazili knihách, ale úplně někde jinde. V podstatě to není moc důležité.

Tři mudrcové od nepaměti obchází kolem nás - nejen po způsobu známé koledy zpívané kolem Vánoc-, jako poslové neskutečného a vzdáleného světa ve formě magických vzpomínek, uměleckých metafor a při tom málokdo z nás tuší, jak jsou nám velmi blízko. Nejsou totiž o nic méně skuteční než-li vy anebo já.

Že je ale nikde nevidíte? Zapomeňte na falešné představy o nich. Pracují na takovém stupni utajení, že si sami, leckdy to své mudrování ani neuvědomují. Není proč hledat jejich univerzální moudrost v prostém chlévě, ani k nám nepřijdou z různých světových stran. A už vůbec nepovažujte za vrchol identifikace jejich dlouhý stříbrný vous. Něco takového k výkonu povolání mudrc prostě nepotřebuje. Postačí ochota malého osvíceného společenství být nadšen čímkoli, co se i třebas páté přes deváté a klidně halabala hlásá.

Jeden z mudrců zpravidla bývá kritikem, který má za úkol přísně posuzovat svět, druhý coby svědek se odvolává na konkrétní autority a třetí obvykle zastává funkci permanentní vědmy. Funguje to asi takhle: Když mají čas a chuť, dají hlavy dohromady a kdekoli stranou - v našem případě na zadním sedadle autobusu -, a jeden z nich - Svědek se zeptá jako první: „Viděli jste to v televizi? O těch pokřivených cestách paralelních světů?"

Kritik a Vědma: „Nevybavujeme si to přesně, ale je to možné."

Svědek: „Říkali tam různí známí lidé, že se může úplně změnit pohled na Einsteinovu teorii relativity."

Vědma: „Já to tušil."

Kritik: „Už bylo načase. Konečně jim to došlo."

Vědma: „Jak to myslíš?"

Kritik: „Je prý akademicky nevědecká."

Svědek: „Velmi výstižně řečeno. Jeden velký myslitel tvrdí něco podobného."

Kritik: „A namyšlená."

Vědma: „Jakoby lidi na začátku XX. století věděli všechno."

Svědek: „Podobně jako s těma modrýma kuličkama."

Kritik a Vědma: „Ano? Zní nám to velmi povědomě."

Svědek: „Původně se myslelo že jsou...teď si zrovna nemůžu vzpomenout na ten správný výraz..."

Vědma: „Vím, co myslíš."

Kritik: „Prostě to podcenili."

Svědek: „ A pak bádal ten známý vědec, začínal nějak od K, s jinou vlnovou délkou a s úplně jiným člověkem, který měl svou teorii. Znělo to, jako když se do něčeho šťourá nebo bouchá."

Kritik: „Taky to mám na jazyku."

Svědek: „Tak ti dva se dali dohromady a byl tam s nima ještě někdo, vybavuji si jen jeho obličej."

Vědma: „Něco podobného se dalo čekat."

Svědek: „Zkrátka, zjistilo se, že všechno není tak, jak se původně myslelo."

Kritik: „Je nad slunce jasné, že nepoužili zastaralé postupy."

Vědma: „Přesně tak, byla to jen otázka času, kdy na to přijdou."

Kritik po chvilce ticha: „Všimněte si, že ač je všední den nebo svátek, většinu lidí tyhle fenomény vůbec nezajímají. Chodí si do práce nebo po nákupech a přitom mají tajemství vesmíru nadosah.

Svědek: „Četl jsem o tom jakýsi článek v jednom známém časopise, nahoře lítaj různé hvězdy, na cestě leží antihmota a ti, co prochází kolem, si jedno přehlídnou a druhé klidně zašlápnou nebo tak nějak."

Vědma: „Mě osobně to nepřekvapuje."

Kritik: „Jsem rád, že takový nejsem, to bych nepřežil. Jen se na ně podívejte."

 

Vědma, Svědek i Kritik zhnuseně pozorují přes zablácená okna autobusu své pomýlené spoluobčany, zatímco na východě vyrostla zářivá hvězda - k nerozeznání podobná těm, jenž se malují v tomto čase nad Betlémem -, a která pravděpodobně, podobně jako antihmota kdesi ve zbytcích sněhu dole na ulici - pakliže tam vůbec nějaká je -, zůstane na dalších tisíc let nepovšimnutá. Nejsem si sice úplně jistý komu všemu, ale těm třem mudrlantům určitě.

Autor: Pavel Pantůček | čtvrtek 25.12.2008 15:33 | karma článku: 7.04 | přečteno: 878x

Další články blogera

Pavel Pantůček

Mosty I.

Tohle je text k textu pod anekdotou podle pravidel kodexu. Pokud vám bude připadat obecný a mimo téma, vlastníte velmi pravděpodobně subjektivní pocit, který není důležitý. Podstatné je, zda vás anekdota oslovila.

5.10.2017 v 10:41 | Karma článku: 14.32 | Přečteno: 372 | Diskuse

Pavel Pantůček

Vašnosti, s prominutím, ta velkohubá slova si měli nechat na divadlo

Klubismus jako víra. Víra dokáže velké věci. Ač není racionální, udržuje užitečné hodnoty idealismu, bez kterých by nebyl pokrok. Martin Stropnický pravděpodobně věří taky. Přinejmenším v to, že může mluvit co chce a o čemkoli..

24.6.2016 v 15:05 | Karma článku: 13.94 | Přečteno: 454 |

Další články z rubriky Poezie a próza

Jan Jurek

Hráč

- Co bys rád? - Přišel jsem si zahrát. - A už si tu dříve někdy byl trénovat? - Ne, právě jsem se sem přistěhoval. Ten muž si kluka prohlíží a říká si, co je zač. Má oheň v očích a výraz rebela. Jakoby měl všechno na háku a jen ..

14.2.2019 v 7:02 | Karma článku: 11.53 | Přečteno: 289 | Diskuse

Jakub Dajč

Křehkých třináct let

Ve středu v 16:37 jsem obdržel email ze školy, jenž začínal těmito slovy: „S hlubokým zármutkem Vám oznamujeme, že včera v noci zemřela jedna z našich žaček.“ (Skutečný příběh.)

14.2.2019 v 6:18 | Karma článku: 20.36 | Přečteno: 717 | Diskuse

Marek Ryšánek

Rybáři lidí - neloví, ale zachraňují.

Podobně jako jindy se kolem Pána Ježíše tlačí zástup lidí. Jsou zvědaví, co jim ten známý učitel řekne. Touží po Boží moudrosti, odpuštění hříchů, nebo jen po pouhé senzaci?

13.2.2019 v 10:27 | Karma článku: 8.54 | Přečteno: 205 | Diskuse

Jakub Dajč

33 pod nulou

Třicet tři pod nulou a pocitová teplota mínus čtyřicet devět. To už je pořádná zima. I na Severní Ameriku.

13.2.2019 v 5:35 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 329 | Diskuse

Martina Mičková

V nouzi poznáš přítele

Je všeobecně známo, že kočky nemají rády myši. Co udělají s těmi, které je navíc zatahají za ocas? To jsme zjišťovali při čtení jedné dětské knížky.

12.2.2019 v 20:56 | Karma článku: 7.38 | Přečteno: 193 | Diskuse
Počet článků 15 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1069
Jsem čechoslovák zrozený na Moravě, nostalgií a vlastními hormony přesazený pod československé velehory - Tatry. Kroutím se ve větru, mrznu, vzdychám, občas je mě třeba naroubovat nebo alespoň zalít. A když není zbytí, musí mne převézt do botanické zahrady nacházející se ve městě, kde nebyl Jan Skácel příliš šťastný. A kde přesto napsal své nejkrásnější básně. Začínám si zvykat.

Najdete na iDNES.cz