Možná si pamatujete na tři krále z těch
nejstarších příběhů světa. Taky není vyloučeno vaše nabytí povědomosti o nich z
básně Jana Nerudy. Kdoví, možná jste na velmi rozšířenou zmínku o mudrcích
nenarazili knihách, ale úplně někde jinde. V podstatě to není moc důležité.
Tři mudrcové od nepaměti obchází kolem nás - nejen po způsobu známé koledy zpívané kolem Vánoc-, jako poslové neskutečného a vzdáleného světa ve formě magických vzpomínek, uměleckých metafor a při tom málokdo z nás tuší, jak jsou nám velmi blízko. Nejsou totiž o nic méně skuteční než-li vy anebo já.
Že je ale nikde nevidíte? Zapomeňte na falešné představy o nich. Pracují na takovém stupni utajení, že si sami, leckdy to své mudrování ani neuvědomují. Není proč hledat jejich univerzální moudrost v prostém chlévě, ani k nám nepřijdou z různých světových stran. A už vůbec nepovažujte za vrchol identifikace jejich dlouhý stříbrný vous. Něco takového k výkonu povolání mudrc prostě nepotřebuje. Postačí ochota malého osvíceného společenství být nadšen čímkoli, co se i třebas páté přes deváté a klidně halabala hlásá.
Jeden z mudrců zpravidla bývá kritikem, který má za úkol přísně posuzovat svět, druhý coby svědek se odvolává na konkrétní autority a třetí obvykle zastává funkci permanentní vědmy. Funguje to asi takhle: Když mají čas a chuť, dají hlavy dohromady a kdekoli stranou - v našem případě na zadním sedadle autobusu -, a jeden z nich - Svědek se zeptá jako první: „Viděli jste to v televizi? O těch pokřivených cestách paralelních světů?"
Kritik a Vědma: „Nevybavujeme si to přesně, ale je to možné."
Svědek: „Říkali tam různí známí lidé, že se může úplně změnit pohled na Einsteinovu teorii relativity."
Vědma: „Já to tušil."
Kritik: „Už bylo načase. Konečně jim to došlo."
Vědma: „Jak to myslíš?"
Kritik: „Je prý akademicky nevědecká."
Svědek: „Velmi výstižně řečeno. Jeden velký myslitel tvrdí něco podobného."
Kritik: „A namyšlená."
Vědma: „Jakoby lidi na začátku XX. století věděli všechno."
Svědek: „Podobně jako s těma modrýma kuličkama."
Kritik a Vědma: „Ano? Zní nám to velmi povědomě."
Svědek: „Původně se myslelo že jsou...teď si zrovna nemůžu vzpomenout na ten správný výraz..."
Vědma: „Vím, co myslíš."
Kritik: „Prostě to podcenili."
Svědek: „ A pak bádal ten známý vědec, začínal nějak od K, s jinou vlnovou délkou a s úplně jiným člověkem, který měl svou teorii. Znělo to, jako když se do něčeho šťourá nebo bouchá."
Kritik: „Taky to mám na jazyku."
Svědek: „Tak ti dva se dali dohromady a byl tam s nima ještě někdo, vybavuji si jen jeho obličej."
Vědma: „Něco podobného se dalo čekat."
Svědek: „Zkrátka, zjistilo se, že všechno není tak, jak se původně myslelo."
Kritik: „Je nad slunce jasné, že nepoužili zastaralé postupy."
Vědma: „Přesně tak, byla to jen otázka času, kdy na to přijdou."
Kritik po chvilce ticha: „Všimněte si, že ač je všední den nebo svátek, většinu lidí tyhle fenomény vůbec nezajímají. Chodí si do práce nebo po nákupech a přitom mají tajemství vesmíru nadosah.
Svědek: „Četl jsem o tom jakýsi článek v jednom známém časopise, nahoře lítaj různé hvězdy, na cestě leží antihmota a ti, co prochází kolem, si jedno přehlídnou a druhé klidně zašlápnou nebo tak nějak."
Vědma: „Mě osobně to nepřekvapuje."
Kritik: „Jsem rád, že takový nejsem, to bych nepřežil. Jen se na ně podívejte."
Vědma, Svědek i Kritik zhnuseně pozorují přes zablácená okna autobusu své pomýlené spoluobčany, zatímco na východě vyrostla zářivá hvězda - k nerozeznání podobná těm, jenž se malují v tomto čase nad Betlémem -, a která pravděpodobně, podobně jako antihmota kdesi ve zbytcích sněhu dole na ulici - pakliže tam vůbec nějaká je -, zůstane na dalších tisíc let nepovšimnutá. Nejsem si sice úplně jistý komu všemu, ale těm třem mudrlantům určitě.
