Telenovelové

14. 04. 2009 17:23:28
Mám je rád, ale oni mě přece jenom víc. Není setkání s nimi, aby mě opomenuli informovat co je nového s Ricardem z Vášnivých srdcí po stopadesátédeváté, a zda má Angelika v Azurovém nebi vztahy v 203. díle zase pěkně pohromadě.

Taky mi připomenou, kde všude máme monarchii se svobodnou princeznou či princem, a který vévoda se vyzná v klotových rukávech, maje už třetí modelku za blízkou přítelkyni. A kdybych jim prý chtěl jít na svatbu, musel bych být jejich modrokrevnatý bratranec, herec anebo přinejmenším hokejista vlastnící jachtu.

Asi by je velmi trápilo, kdyby věděli, že jsem pouhý suchozemský synek selského původu, který stál na bruslích naposledy ve třinácti, netuším, kdo nějaký Ricardo vůbec je, a Angelínu jsem do určité doby považoval za sousedovu čtyřnohou angorskou kočku. A tak jim na vše pro jistotu přikyvuji a snažím se nevypadat jako úplný seriálový analfabet. Je to těžké, ale nechci své rodině zadělat na špatnou reputaci.

Zvláště si mne oblíbila Naděžda Klepakovová z malého obchůdku s potravinami u nás v ulici. Nevím kdo ji co navykládal, ale patrně mě má za člověka s charakterem takřka seriálového hrdiny, protože mi srdečně vypráví naprosto o všem. Začne sousedskými drby, přes společenskou rubriku se prosmýkne do ložnic našich politiků, aby oddalovala moje zaplacení opakováním nejdojemnějších okamžiků telenovel posledního týdne, coby třešničkou na dortu. Snažím se nakupovat i jinde, ale čas od času není zbytí, to když mě manželka vyšle pro mléko do jejích seriálových pařátů.

Zkoušel jsem už všechno: zavést řeč jinam anebo předstírat nemoc, ale tahle drbna nejmíň z Dalasu je mistr oslích můstků, tudíž mne poučí, že pan hrabě z Podzimní cesty nikdy nechuraví, sprchuje se ledovou vodou, a ještě k tomu je to, panečku ve svých osmdesáti, pracant. Taky mi pošeptá, že nemám sedět u Žhavých polibků dlouho do noci při otevřeném okně. A já? Pokývám jak řádně zaregistrovaný osel, a mlčky červený jako rajské jablíčko si ještě koupím televizní program.

Byl jsem dokonce i u doktora, na jeho vyzvání ukázal jazyk a zeptal se ho, zda se mu na mně nezdá něco zvláštního. Konejšil mě, že i on pro klid v rodině sleduje Modravé pláže. Potom mi srdečně potřásl pravicí, vrtě hlavou, že na to žádné léky nejsou, a nakonec že by je stejně měli brát jiní, tudíž že jsem normální.

Když jsem si šel příště vyzvednout svůj příděl převyprávěné romantiky, Klepakovová na mne vyhrkla bez pozdravu, že se jí nezdám ve své kůži. A jestli kvůli Marianě-Anně z Horkého předměstí, tak ať si prý nic z toho nedělám, že se prý Marco příští měsíc do Buenos Aires určitě vrátí. Zavrtěl jsem smutně hlavou: „Nevrátí, zastřelí ho Beppe kvůli Consuele."

Paní Naděžda se vyděsila: „Proboha, jaký Beppe?"

„Pamatujete si na snědého chlapíka z 48. části, toho co rád tančil a neustále kouřil dlouhá cigára? Tak ten."

„Strašné."

„Taky mě to překvapilo," zalhal jsem

„A.. a ta Censuela?"

„Consuela. Ztratila se v deštném pralese. Našli ji asi týden po tom neštěstí."

„Ten Beppe na to vůbec nevypadal."

„No jo paní, to je osud. Mám deset rohlíků a plnotučné mléko."

 

Cítil jsem se jako vítěz nad drbnami, pomsta scénáristickou fabulací vyšla naprosto dokonale. To má bába jedna telenovelová, za všechna ta mléka s Trpkou příchutí. Koneckonců jí nenechám dlouho trápit a vymluvím se na záměnu jmen zamilovaných z úplně jiného příběhu. Ale dnes ne. Dnes si svůj triumf vychutnám. Uděláme si s manželkou hezký večer. Dost možná, že na chvíli otevřeme dobré náladě i nějakou láhev červeného vína. Ne moc a na dlouho, protože zítra jdeme do práce a taky bychom mohli ještě okolo desáté prožít trochu erotiky. Jak to říkal ten můj doktor? Každý večer na Modravých plážích ... prý tam moc pěkně vypadá mladší sestra hlavního hrdiny, Juanita. Nebo Jacinta? Prostě tak nějak podobně.

Sakra, měl jsem se pro jistotu zeptat té Klepakovové.

Autor: Pavel Pantůček | úterý 14.4.2009 17:23 | karma článku: 18.17 | přečteno: 3543x

Další články blogera

Pavel Pantůček

Mosty I.

Tohle je text k textu pod anekdotou podle pravidel kodexu. Pokud vám bude připadat obecný a mimo téma, vlastníte velmi pravděpodobně subjektivní pocit, který není důležitý. Podstatné je, zda vás anekdota oslovila.

5.10.2017 v 10:41 | Karma článku: 14.32 | Přečteno: 372 | Diskuse

Pavel Pantůček

Vašnosti, s prominutím, ta velkohubá slova si měli nechat na divadlo

Klubismus jako víra. Víra dokáže velké věci. Ač není racionální, udržuje užitečné hodnoty idealismu, bez kterých by nebyl pokrok. Martin Stropnický pravděpodobně věří taky. Přinejmenším v to, že může mluvit co chce a o čemkoli..

24.6.2016 v 15:05 | Karma článku: 13.94 | Přečteno: 454 |

Další články z rubriky Poezie a próza

Jan Jurek

Hráč

- Co bys rád? - Přišel jsem si zahrát. - A už si tu dříve někdy byl trénovat? - Ne, právě jsem se sem přistěhoval. Ten muž si kluka prohlíží a říká si, co je zač. Má oheň v očích a výraz rebela. Jakoby měl všechno na háku a jen ..

14.2.2019 v 7:02 | Karma článku: 11.53 | Přečteno: 289 | Diskuse

Jakub Dajč

Křehkých třináct let

Ve středu v 16:37 jsem obdržel email ze školy, jenž začínal těmito slovy: „S hlubokým zármutkem Vám oznamujeme, že včera v noci zemřela jedna z našich žaček.“ (Skutečný příběh.)

14.2.2019 v 6:18 | Karma článku: 20.36 | Přečteno: 717 | Diskuse

Marek Ryšánek

Rybáři lidí - neloví, ale zachraňují.

Podobně jako jindy se kolem Pána Ježíše tlačí zástup lidí. Jsou zvědaví, co jim ten známý učitel řekne. Touží po Boží moudrosti, odpuštění hříchů, nebo jen po pouhé senzaci?

13.2.2019 v 10:27 | Karma článku: 8.54 | Přečteno: 205 | Diskuse

Jakub Dajč

33 pod nulou

Třicet tři pod nulou a pocitová teplota mínus čtyřicet devět. To už je pořádná zima. I na Severní Ameriku.

13.2.2019 v 5:35 | Karma článku: 13.68 | Přečteno: 329 | Diskuse

Martina Mičková

V nouzi poznáš přítele

Je všeobecně známo, že kočky nemají rády myši. Co udělají s těmi, které je navíc zatahají za ocas? To jsme zjišťovali při čtení jedné dětské knížky.

12.2.2019 v 20:56 | Karma článku: 7.38 | Přečteno: 193 | Diskuse
Počet článků 15 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1069
Jsem čechoslovák zrozený na Moravě, nostalgií a vlastními hormony přesazený pod československé velehory - Tatry. Kroutím se ve větru, mrznu, vzdychám, občas je mě třeba naroubovat nebo alespoň zalít. A když není zbytí, musí mne převézt do botanické zahrady nacházející se ve městě, kde nebyl Jan Skácel příliš šťastný. A kde přesto napsal své nejkrásnější básně. Začínám si zvykat.

Najdete na iDNES.cz